Jak jsme hráli čáru

Na některých místech se dospívá rychleji

Pod řekou Moravou prý vede tunel, kterým se dá zdrhnout do Rakouska. Jen je potřeba ho najít. Na životě na československo-rakouském pomezí v šedesátých letech minulého století ležela těžká deka, asi jako v každém „citlivém“ pohraničním pásmu. Hlavní hrdina filmu režiséra Juraje Nvoty Jak jsme hráli čáru má tu výhodu, že kvůli dobrodružným výpravám, rvačkám se spolužáky a prvním láskám atmosféru doby a místa tolik nevnímá.

Malý Petr (Richard Labuda, vnuk Mariána Labudy) vyrůstá v péči prarodičů (Milan Lasica, Libuše Šafránková), protože jeho rodiče emigrovali do Vídně a od té doby se ho prostřednictvím úřadů marně snaží získat. I proto Petr vymýšlí nejrůznější způsoby, jak se přes čáru dostat, pro což má čím dál menší pochopení velitel místních pohraničníků (Ondřej Vetchý). Mnohem větší problémy má ale Petr s partou černogardistů, kteří si libují v trápení slabších dětí. Třeba i jejich občasným přivazováním k mučednickým kůlům. Mezi ty, kteří jsou na Petrově straně, patří „pomalejší“ spolužák a velmi sympatická kamarádka, kvůli nimž se s černogardisty neváhá opakovaně a důkladně poprat.

Jak se šedesátá léta chýlí ke konci a poměry v zemi se dramaticky mění, otevře se nakonec i před Petrem vysněná cesta přes hranice. Vyrazit na ni ale znamená ztratit prarodiče, kamarády a nezapomenutelná dobrodružství. Když je vám „náct“, máte v životě přece jen jiné priority.

„Příběh je Amarcordem malého chlapce, který vyrůstá v pohraniční obci, kde ve společnosti přátel a nepřátel prožívá své knoflíkové války, první lásku, první zradu, první zločin a první trest,“ srovnáním s Felliniho klasikou výstižně glosuje režisér Nvota svůj film. Ten je cenný právě tím, že dobu nedávno minulou nahlíží originálně dětskýma očima a tím ji zpřístupňuje i mladšímu divákovi.